Ti, co chybí..

26. listopadu 2013 v 11:38 | Elis
Tento čláenk bude poněkud smutnější....
..Taky máte občas ten pocit, že musíte udělat něco, co jste ještě v životě nikdy neudělali, ale několikrát jste už nad tím přemýšleli? Ano? Vítejte v klubu! Ten pocit mě poslední dobou přepadával čím dál častěji až 25.11, jsem se rozhodla, že to udělám hned jak se uzdravím. Pojedu navštívit babičku s dědou. Nikdy jsem tam nejela sama, vždycky tam semnou jel alespoň taťka, opravdu nikdy jsem tam nebyla sama. Myslím, že až tam přijedu, neudržím slzy a prostě se tam rozbrečím, s čím počítám nejvíc. Rozhodla jsem se, že koupím nějakou krásnou umělou kytku, protože živá by zmrzla a uvadla.
Koupím umělou, protože nikdy neuvadne jako moje láska k ním.Řekla jsem si, že to tam uklidim a vyčistím a pak zapálím svíčku, sednu si a budu jen tiše vzpomínat. Vzpomínat na to, jaké to bylo když tu byli. Babičku si moc nepamatuji, protože zemřela když mi byli 2 roky. Ale děda... děda byl skvělej. Každý den po škole jsem k němu chodila si sním povídat jak bylo ve škole a tak. Vždycky když jsem od někud přijela šla jsem za ním sdělit mu všechny moje pocity. Milovala jsem rána, když jsem byla ještě malá a vždycky o víkendu ráno kolem devátý jsem k němu chodila na ohřátej pátek a chleba co snídal a vždycky uvařil i pro mě, protože věděl, že přijdu. To on mě naučil polykat prášky tím, že mi koupil lentilky a říkal mi, ať si představím že je to prášek a spolknu ho a zapiju vodou. Díky tomuhle jsem se naučila polykat prášky. Vždycky když jsem k němu chodila k večeru tak mi vyprávěl svoje dětství a já poslouchala každý jeho příběh.
Jako malá jsem se bála chodit sama na kroužky, protože se tou cestou kudy chodím do dnes potulovali feťáci a lidi jim podobný, tak mě šel vždycky doprovodit a pak na mě i počkal a šli jsme domů. Vždycky když se vracel ze zájezdu tak jsem mu pomohla vynyst kuft do našeho kopce, když jsem ho potkala cestou ze školy jak jde z nákupu, vzala jsem mu tašky i přesto, ze jsem sama táhla svoji skoro 10-ti kilovou tašku.Bavilo mě u něj vysavat jeho originálnim vysavačem. Všechno je jednou poprvé. A je jen na nás kdy to bude. Rozhodla jsem se to udělat i přesto, že hřbitov stojí v jedné ze tří nejhorších částí města, ale nějak mi to extra nevadí, když vyrůstám v té čtvrté nejhorší a chodím sama za tmy domů
neosvětlenyma uličkama, ale za to to prostě stojí ♥ co tím chci říct? Važte si každé chvíle s osobami, které milujete, protože nikdy nevíte, která bude poslední! Doufám, že se vám tento smutnější článek líbil, ale musela jsem to ze sebe dostat. Budu ráda, když mi napíšete do komentářů váš názor a typ jak jste to překonávali vy...
o dědu jsem totiž přišla ani ne před rokem a je pro mě pořád těžké se přes to přenést...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angee Diamond Angee Diamond | Web | 28. listopadu 2013 v 18:27 | Reagovat

:O nádherně napsané! :// někdy je život dost těžkej.. :// ....vím, že to je asi nevhodné, ale ...... kytku nekupuj :) .... ://

2 massugar massugar | 2. prosince 2013 v 17:40 | Reagovat

... v květináči -_- debilnější přezdívku jsi vybrat nemohla :D

3 Adele. ▲ Adele. ▲ | Web | 7. prosince 2013 v 18:19 | Reagovat

Nádherné. Hodně k zamyšlení!
ta fotka je super, fotila jsi ji?

4 Adele. ▲ Adele. ▲ | Web | 7. prosince 2013 v 18:19 | Reagovat

Nádherné. Hodně k zamyšlení!
ta fotka je super, fotila jsi ji? :)

5 Adele. ▲ Adele. ▲ | Web | 7. prosince 2013 v 18:19 | Reagovat

Nádherné. Hodně k zamyšlení!
ta fotka je super, fotila jsi ji??)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama